Motožermanice

Adrenalin, vzrušení, nebezpečí. Tohle všechno v sobě mají závody v Hořicích. Jak to jednoduše popsat. Prostě se uzavře cesta, která vede přes město, les a je hlavně plná zatáček. A k tomu všemu si musíte přimyslet diváky, kterých tady chodí spousta a tvoří nezapomenutelnou atmosféru. Je to prostě pekelná trať a proto tak známá a oblíbená.

Do Hořic jsme jezdili jako diváci už několik let a prostě je krása se dívat na to co ti psychopati na dráze předvádějí. A proto nás Hořice taky chytly. Je to jiné než závody na okruhu.Jste blízko dráze, vidíte jezdcům skoro na budíky, vidíte ten strach ve tváři a nadávky do přileb, když se něco nepovede. Ne nadarmo se mu říká, že to je nejtěžší závod v české republice.

Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli, že sezonu 2008 už nebudeme jako diváci, ale že se zkusí přímo závod. Bylo to dlouhé rozhodování, ale nakonec jsem kývl a začaly přípravy na Hořice. Už kdysi mi bylo jasné, že na takový závod nemůžu jet bez zkušeností „normálních" závodů. Proto se čekalo až na tuto sezonu a jsem moc rád, že jsem nějaké zkušenosti nasbíral. Ať už v mistráku a nebo z přírodního závodu v Radvanicích, atd.

Tak znáte to. Zima, sníh, mrzne a ruky svrbí po motorce. A při tom to začalo tak nevinně. Mates domluvil ježdění v motokárové hale na minibikách pro děcka. Jelikož Mates byl jediný, kdo z nás měl dva minibiky, tak my ostatní jsme šli jen fandit. No a na konec jsme si všichni postupně sjeli pár koleček jaké to je na takovém pidi stroji. No ale horší je to, co následovalo. Všichni přijeli s vysmátým ksichtíkem na tvaří, že to ve skutečnosti není taková kravina, jak to vypadá. Takže si tam na Matesových minibikových strojích sjel David, Lukaš a Mikol. Je fakt, že Mikol na tom vypadal jako vosa na bombonu.

Horší je co pak následovalo. David po ježdění měl během jednoho týdne svůj vlastní minibike, pak nasledoval Lukáš a teď už i Mikol. Takže teď už se řežem při závodech i v zimě. Takže zima už není klidná. Jsme skoro jako v koloběhu našich klasických silničních závodů. Tím, že si na dráze nic nedarujem, tak jsou docela často havárie, takže teď pro změnu dáváme do kupy minibiky místo našich závodních motorek. Laminujem rozflákané kapoty, opravujem rozsypané díly a bohužel léčíme zranění z minibiku. A to někdo říká, že je to bezpečné.

Po dlouhé době pročítáni různých fór o Quickshiftrech, jsem se rozhodl pro koupi rychlořazení od firmy HM. Jeho výhoda spočívá v použití tenzometrického čidla, které lze nastavit jak pro normální řazení tak pro reverzní. Po otevření přepravního kufříku jsem se podivoval nad malými rozměry čidla i řídící jednotky.

Tak a je to tu. První závody v Ostravě-Radvanicích po dlouhé době. Každý se ptal „A kde se to jede. V Radvanicích není okruh“. Odpověď je jednoduchá. Uzavřela se cesta v lese, mezi stromy, domy a jel se závod. Udělala se prostě přírodní trať, jak se jezdilo kdysi. Žádné bezpečnostní zóny dlouhé několik metrů, rovný povrh atd. Prostě tady není nic. Každá chyba se trestá krutým pádem někde do stromu, domu atd.